« zpět

Trenéra stálo spoustu nervů, aby mě usměrnil, směje se Levčík

Trenéra stálo spoustu nervů, aby mě usměrnil, směje se Levčík

14.11.2020 - Brno – Zlato z mistrovství světa i Evropy, trofej pro nejlepšího hráče kontinentálního šampionátu a s Brnem také tři tituly v Superlize malého fotbalu. Asociace České republiky nemá mnoho hráčů, kteří by se co do úspěchů mohli rovnat s Patrikem Levčíkem. A rodákovi z Velkých Pavlovic na Břeclavsku hlavně nikdo nevezme primát prvního střelce v historii celostátní soutěže. „Trochu náhodně jsem prostřelil zeď,“ líčí tradičně skromně osmadvacetiletý Levčík v úvodním dílu seriálu, který představuje osobnosti výběrů Superligy malého fotbalu.


Jakou cestu podle vás urazila od svého vzniku Superliga malého fotbalu?

Na začátku to byla velká neznámá. Každý byl zvyklý na své soutěže v krajích a nikdo si nedokázal představit jezdit v neděli do Mostu. První rok jsme se asi všichni hledali, ve finále jsme tomu přišli na chuť a dnes si nedokážeme představit, že by to bylo jinak a zase jsme hráli jen soutěž v Brně. Je super, že se potkáváme s klukama z reprezentace proti sobě. Vyhráli jsme třikrát titul, takže je pro nás úplně prioritní soutěž v malém fotbale.

V neděli 23. srpna 2015 jste nastoupil za Brno v Praze v historicky prvním utkání celostátní soutěže. Dokonce jste vstřelil vedoucí gól, ale Jiří Novák srovnal a Praha zvítězila 2:1 po pokutových kopech. Pamatujete si to?

Paradoxně si tohle pamatuji. První gól padl z naší standardky, někdo přeskakoval balontrochu náhodně jsem prostřelil zeď, ale stejně jsme prohráli. Na druhou stranu byl první rok oťukávací. Chtěli jsme samozřejmě vyhrát, i když se výběr spíš zabíhal do nějakých kolejí, každý neměl čas, stíhal svoje aktivity. Myslím, že první rok u nás neměl takovou váhu jako další ročníky.

V premiérové sezoně jste obsadili pátou pozici, ovšem hned druhý ročník jste vyhráli. Nastala změna v příchodu kouče Zdeňka Táborského, jenž nahradil Jakuba Prokeše?

Z velké části to zapříčinil Tába. Kluci ho samozřejmě znali, já moc ne. Dělal tréninky tak, aby nás bavili, ovšem taky mu bylo jedno, zda v poločase vystřídá mě nebo třeba Boba (český reprezentant Bohumír Doubravský – pozn. red.). S tím jsme na začátku trochu bojovali, pak jsme se začali vzájemně tolerovat. Myslím si, že nakonec z toho vznikla super spolupráce, panuje chemie mezi trenérem a mančaftem. Zali jsme všichni chtít a brali soutěž nejen jako zábavu, ale taky jsme jí přikládali důležitost.

Po prvním titulu však zase přišlo vystřízlivění, když jste skončili až třetí za Prahou a Pardubicemi. Čím to?

Přistupovali jsme k zápasům laxně, příprava kolikrát nebyla ideální, podcenili jsme soupeře a ve finále jsme na to doplatili a skončili třetí. Asi rozhodující byla ukončená, kdy jsme si ichni všechno vyříkali. Poseděli jsme u pivka, řekli si, co komu vadí a nevadí, jak můžeme něco změnit. Uímně a konkrétně jsme si vyříkali chyby, tam se to celé zlomilo. Řekli jsme si, že tohle již nedopustíme. I když to třeba někdy nevypadalo, že bereme zápas jako důležitý, každý pro nás znamenal dost, proto jsme se vždycky semkli. Máme v tomhle specifický tým a šli jsme do toho na sto procent.

Další dva ročníky jste zase ovládli, i když loňský zkrátila koronavirová pandemie. Co stojí za vaší dominancí?

Například Praha je strašně velké město, ovšem malý fotbal je o soudržnosti. Náš úspěch spočívá v tom, že spolu nehrajeme jen malý fotbal, těch patnáct dvacet lidí společně hraje i ostatní sporty, jezdíme na dovolené, máme k sobě blízký vztah. Tím vzniká sehranost. I když nastane problém, díky tomu, že jsme kámoši, si dokážeme všechno vyříkat. Nepřijdeme tím způsobem o body jako některé mančafty, kde si nejsou hráči tak blízcí. Pokud je v týmu někdo tvrdohlavý, mančaft to rozbije. Praha horší situaci v tom, že nemá takový kolektiv jako my, což ve finále rozhoduje. Je důležité, že na všechny výjezdy ven jezdíme v super sestavě.

Od nového ročníku se Superliga malého fotbalu rozšířila na dvanáct mužstev a rozdělila na dvě skupiny. Brno vede východní se čtyřmi výhrami, jako jediné mužstvo v soutěži ještě neztratilo bod. Prahnete po dalším titulu?

Přesně tak. Nedokázali jsme si nejdřív přestavit, že se bude hrát jiným stylem, stejně jako jsme na začátku nechápali, že vůbec budeme hrát Superligu. Pro nás je nový systém trochu nevýhodný, protože v soutěži není jiný mančaft, který se tak schází i na venkovní zápasy a tam sbírá body. Ale jak říká Tába, jestli se chceme posouvat, je to pro nás další výhra a zpestření soutěže, které je určitě dobré. Tak jsme to i pojali. Nic nemůžeme podcenit, záleží na každém zápase. Play-off bude vyhrocené emocemi, jde tam o všechno, což je super.

Momentálně veškeré amatérské sporty opět zastavila vládní opatření proti šíření koronavirové nákazy. Jaký očekáváte vývoj soutěže?

Nedokážu si přestavit, co bude, jak se vše mění ze dne na den, přestal jsem to úplně řešit. Jsme připravení na každou situaci, i kdybychom měli Superligu dohrávat teď či na jaře, postavíme se k tomu čelem a doufám, že to zvládneme. Samozřejmě je to škoda, možná bych hrál i jednokolově, abychom dohráli ročník. Nevím, jak bychom se teď porovnali s jinými týmy, kolik hráčů by měly třeba pozitivních...

Udržujete se pořád v kondici?

Teď mám volnější období, což pro mě není úplně dobré. (úsměv) Aspoň si odpočinu, nejsem nejmladší. Hrál jsem futsal, velký i malý fotbal, tělo dostávalo zabrat, takže se soustředím, abych se dal do kupy. Nejhorší je, že nevíme, na kdy se máme připravit. Když je zimní přestávka, vím, že si můžu ulevit. Když člověk nemá naběháno, není ve formě a za dva měsíce začíná íprava, pak se na to nachystá, když začne čtrnáct dní předtím makat. Teď neví na kdy. Udržujeme se klasickým běháním, občas si zakopeme.

Jak se změnila vaše pozice v brněnském týmu?

Už se ustálila, ale oproti začátku se změnila dost. Když jsem došel do reprezentace, Zelí (generální manažer Luděk Zelenka – pozn. red.) ze mně chtěl udělat ofenzivního beka, jenže já byl zvyklý hrát maximálně v záloze, být ofenzivnější a nestarat se o obranu. Za poslední roky jsem se přeorientoval na obránce v malém fotbale. Snažil jsem se přečíslovat a usměrňoval mě hlavně Tába. Taky ho to asi stálo spoustu nervů, třeba když jsem ztratil proti Blanensku míč a dostali jsme gól, což nás stálo druhé místo. Chyběl nám právě bod, abychom se dostali před Pardubice.

Už jste si vzadu zvykl?

Kluci berou, že prostor vepředu nechávám jiným a zaměřuji se spíš na defenzivu, byť jsem si nemyslel, že to někdy řeknu. (smích) Starám se víc o organizaci týmu a hodně si rozumím třeba se Staňou Lerchem. Rádi hráváme spolu vzadu, známe se roky, sehráli jsme hodně turnajů v zimě i v létě. Jsme dobře sehraní a víme, co od druhého čekat. To víceméně platí v mančaftu o všech. Nejdůležitější je vědět, co čekat do druhého. Ale už se mi trochu zastesklo být ofenzivní, zapomněl jsem, jak se dávají góly.

Kam ve své kariéře nyní řadíte malý fotbal?

Fotbal hraji v Rakousku, což je skrz finanční stránku priorita, ale zabere mi málo času. S futsalem jsem asi skončil, takže je malý fotbal na prvním místě, co se týká radosti ze sportu a samozřejmě i úspěchů.

- Jaroslav Kára -

Foto: Petr Nečas


 

Partneři

Staropramen

 

Nike

 

Sabe

 

Idnes

 

Ref